Na Alzheimera je lepší být dva

(Hlas ztichne. Oba se dívají před sebe, hraje relaxační hudba. Najednou se změní v punkovou píseň ze začátku 70. let. Oba jsou opět mladí, vstávají z vozíků a jdou vedle sebe. On se na ni ze strany zadívá.)

On:

Na tom mejdanu jsi byla nějaká divná.

Ona:

Divná?

On:

Jo. Na jednu stranu ses několikrát přehnaně nahlas smála, skoro až hystericky, na druhou stranu sis držela ruku před pusou, jako kdyby sis zakazovala něco říct.

Ona:

Myslíš, že mám nos jako bambuli?

On:

Nos jako co?

Ona:

Poslední dobou mám pocit, že je můj nos čím dál tím bambulovatější.

On:

Bambulovatější?

Ona:

Jo, rozšiřuje se a je pořád červenější a červenější, jako kdybych chlastala. Ale nechlastám.

On:

Jo, bohužel. Poslední dobou nechceš ani kapku alkoholu.

Ona:

Sugeruju si, že každej, kdo se mnou mluví, zírá na můj bambulovatej nos. Pak se snažím nos zakrejt rukou a najednou mi připadá, že mám moc tlustý prsty.

On:

Tlustý prsty?

Ona:

Jo, jako buřtíky. A tak dám ruku zase rychle pryč, protože si myslím, že se teď všichni dívají na mý buřtovitý prsty.

On:

Takže dáš ruku pryč a potom…

Ona:

Zase všichni koukají na můj bambulovatej nos. Nemůžu jedno schovat tím druhým.

On:

Ty seš pěkně praštěná. Ale to jsme tak nějak všichni. Janov tvrdí, že to způsobuje šok z porodu. Protáhneš se porodníma cestama, jsi na světě a co vidíš? Nevidíš laskavou usměvavou tvář baculatý porodní báby, ale velkou lampu nad operačním stolem. Žhnoucí jako nemilosrdný pouštní slunce v nejrozpálenější Africe.

PETER TURRINI

Na Alzheimera je lepší být dva (Gemeinsam ist Alzheimer schöner) 

1 muž, 1 žena (+2 hlasy, vnouček, jevištní technici)

On a Ona sedí na invalidních vozících v domově pro seniory. Apaticky se dívají před sebe, ale náhle sveřepě vyskočí a jsou opět mladí. V nejasném prostoru mezi přítomností a minulostí, v různých letech, prožívají svá společná desetiletí, své manželství a všední i přelomové okamžiky, chvíle štěstí, ale i krizí a pochyb. A tato jejich láska se opět obloukem vrací…

Hra o neuchopitelnosti času, jež může být upravena pro rozhlas i pro jeviště. Na scéně se objeví rovněž postava Vnuka, který svými otázkami a svým smíchem odkazuje k budoucnosti. Dále slyšíme dva hlasy z reproduktoru - pracovníky domova pro seniory.

Hra měla premiéru v roce 2020 ve vídeňském divadle Kammerspiele der Josefstadt. Kritiky uvádějí, že se jedná možná o nejhezčí, ale rozhodně o nejosobnější Turriniho hru, ve které jde o lásku, něžnost, vztek a život jako takový. Dialogy jsou plné smutku i humoru a hra je jednoznačně velkou hereckou příležitostí pro dva starší herce.