Uzavřená společnost
HOLGER ARNDT
V pět mám ještě schůzku kvůli třídnímu výletu. Přijde šest prudících rodičů a kolegyně Bluhmová. To se mi nevyplatí jezdit domů.
PETER MERTENS
Když už jsme u odchodu domů. Nemá některý ze ctěných kolegů na ruce časomíru?
KLAUS ENGELHARDT
Jestli chcete vědět, kolik je, tak 14:19.
PETER MERTENS
Tisíceré díky, vážený pane kolego. Tak já se sbalím a padám. Už jsem v této báječné společnosti strávil o celé čtyři minuty déle, než bylo nezbytně nutné.
KLAUS ENGELHARDT
Moment.
PETER MERTENS
Jak moment? Já už mám čtyři minuty padla. Žádná pedagogická rada, žádný kroužek, žádný dozor. Já mizím. Rád jsem si pokecal, všem přeju krásnej víkend.
KLAUS ENGELHARDT
Moment.
PETER MERTENS
Co ještě máte?
KLAUS ENGELHARDT
Myslím, že si ještě musíme o něčem promluvit.
PETER MERTENS
O čem? Musím domu, sprcha, něco pojím a běžím do obchůdku za ženou. Jestli nebudu stát v 15:30 za pultem, je dnešek posledním pátkem v mým životě. A já mám přitom pátky strašně rád.
KLAUS ENGELHARDT
Zase parkujete na mém místě.
PETER MERTENS
Jak na vašem?
KLAUS ENGELHARDT
Dobře víte, o čem mluvím. Zase jste dnes ráno zaparkoval na mém místě.
PETER MERTENS
Aha. Ono je vaše? To je vaše vyhrazené parkovací místo? Já nic neviděl. Myslím, že tam není žádná cedule.
KLAUS ENGELHARDT
Nehrajte blbce.
HEIDI LOHMANNOVÁ
Klausi, neboj, on to nehraje.
PETER MERTENS
To bolelo.
KLAUS ENGELHARDT
Na tomto gymnáziu platí určitá pravidla, pane kolego. I nepsaná.
Bouchne do stolu, až šálky poskočí.
A jedno z nich se týká míst na parkovišti pro učitele. Takže naposledy: Od té doby, co odešel do důchodu pan doktor Clausen, a už je to 11 let, parkuju na prvním místě u vchodu já. A zatím to každý kolega respektoval.
HEIDI LOHMANNOVÁ
A každá kolegyně.
KLAUS ENGELHARDT
A každá kolegyně. Děkuji Heidi.
PETER MERTENS
Mně se to místo ale taky líbí. Jste rychle ve škole a hlavně rychle pryč. A to potřebuju. Musím prostě včas vypadnout.
KLAUS ENGELHARDT
Za sedm let, co jste tady, je to už po osmnácté.
PETER MERTENS
… maximálně po sedmnáctý…
KLAUS ENGELHARDT
… po osmnácté, co toto téma řešíme. A já doufám, že naposledy.
PETER MERTENS
Tenhle tejden každopádně! Přísahám. Teď už ale opravdu musím. Bylo mi s váma fajn. Hasta luego, muchachos!
HOLGER ARNDT
Čau, Petře.
BETTINA SCHUSTEROVÁ
Hezký víkend.
PETER MERTENS
(k Engelhardtovi) Jo, a teď mě napadá ještě jedna věc!
KLAUS ENGELHARDT
Toho jsem se bál.
PETER MERTENS
A co když ne?
KLAUS ENGELHARDT
Jak když ne?
PETER MERTENS
Když to respektovat nebudu? Já si přece můžu parkovat, kde se mi zachce. A vy s tím v zásadě nemůžete nic dělat.
KLAUS ENGELHARDT
Máme pravidla!
PETER MERTENS
Ty jste určil vy. To nejsou moje pravidla. A co bude, když tam za tejden budu stát znova? Necháte mě odtáhnout? Vyhodíte mi auto do vzduchu? Nalepíte mi za trest žvejkačku do vlasů?
KLAUS ENGELHARDT
Jste nevychovaný hulvát a lump.
PETER MERTENS
Já jsem teď hlavně už skoro pryč!
Balí si tašku, uklízí šálek na kávu, zasouvá židli. Někdo klepe.
HOLGER ARNDT
Někdo klepe.
HEIDI LOHMANNOVÁ
Slyším.
HOLGER ARNDT
Kdo to může být?
PETER MERTENS
Mně je to jédnó!
HEIDI LOHMANNOVÁ
Tak doufejme, že to nebude nějaký žák. Jestli něco nesnáším, tak jsou to žáci v půl třetí.
KLAUS ENGELHARDT
Žáci v půl jedenácté jsou stejné peklo.
HEIDI LOHMANNOVÁ
Odjakživa máme na dveřích ceduli, že děti nemají ve sborovně co dělat. A přesto tu dennodenně někoho vidím.
PETER MERTENS
Někteří se dokonce odváží překročit práh! Fuj!
HEIDI LOHMANNOVÁ
Nedělejte si z toho legraci. Sborovna je vyhrazena pro učitelský sbor jako místo, kde mají učitelé svůj klid, kde se můžou připravovat na vyučování. Já si taky nejdu sednout na ten ušmudlanej gauč na chodbě.
HOLGER ARNDT
Ale to byste někdy měla. Byla byste pak mládeži blíž.
HEIDI LOHMANNOVÁ
To je, můj milej zlatej, to poslední, o co stojím.
Někdo klepe.
PETER MERTENS
Pořád je to tu.
HOLGER ARNDT
Třeba je to jenom datel.
BERND VOGEL
Když prostě neuděláme nic, třeba to samo od sebe odejde.
BETTINA SCHUSTEROVÁ
Nebo prostě otevřeme.
KLAUS ENGELHARDT
To by se vám tak líbilo. Kdo vůbec jste?
BETTINA SCHUSTEROVÁ
Bettina Schusterová. Praktikantka. Učím biologii a angličtinu. Vlastně už jsem se vám představovala. Když jsem tu vloni v září začínala.
HEIDI LOHMANNOVÁ
Praktikanti přicházejí a odcházejí.
(…)
Někdo klepe.
HEIDI LOHMANNOVÁ
Někdo bude muset otevřít, jinak tu všichni umřeme zvědavostí.
BERND VOGEL
Nebo budeme pěkně potichu.
HEIDI LOHMANNOVÁ
Co třeba tady naše mladá kolegyně? Paní Schreiberová.
HOLGER ARNDT
Jmenuje se Schusterová.
HEIDI LOHMANNOVÁ
To je jedno. Buďte tak hodná a otevřete.
HOLGER ARNDT
Proč zrovna paní Schusterová a ne vy?
KLAUS ENGELHARDT
Od čeho máme bažanty. Jak by to vypadalo, kdyby šla nějakému žákovi…
HEIDI LOHMANNOVÁ
… nebo žákyni…
KLAUS ENGELHARDT
… otevřít kolegyně Lohmannová nebo já.
BETTINA SCHUSTEROVÁ
Jasně, já už jdu. Nemám s tím problém.
Otevřou se dveře.
PETER MERTENS (zezadu)
Uzavřená společnost!
JAN WEILER
UZAVŘENÁ SPOLEČNOST / Eingeschlossene Gesellschaft
(5 mužů, 2 ženy)
V pátek odpoledne zůstává ve sborovně gymnázia ještě 6 učitelů (oblíbený tělocvikář Peter Mertens, kamarádský Holger Arndt, upjatá neoblíbená Heidi Lohmannová, podivínský chemikář Bernd Vogel, mladá praktikantka Bettina Schusterová a přísný Klaus Engelhardt). A právě v tu chvíli přichází otec žáka Fabiana Prohasky, Manfred. Fabianovi chybí jeden bod k tomu, aby byl připuštěn k maturitě – a tento bod mu Klaus Engelhardt, který se tváří, že je přísný, ale spravedlivý, nechce dát. Manfred Prohaska přítomné učitele se zbraní v ruce donutí, aby o chybějícím bodu diskutovali. V diskusi ovšem nakonec nejde o výsledky žáků, ale postupně přijdou na přetřes osobní selhání a nejrůznější tajemství jednotlivých učitelů. Objevuje se otázka, zda mají tito lidé vůbec právo rozhodovat o budoucnosti jiných. Ani otec však přece nemůže jen tak uvěznit šest cizích lidí…
Podle původně rozhlasové hry byla v roce 2022 natočena stejnojmenná úspěšná komedie (režie Sönke Wortmann). Divadelní hra měla premiéru v roce 2022 v Münsteru (Wolfgang Borchert Theater).